Štábní kapitán jezdectva Antonín Brož *1896 Část I.

Mládí, studium, Velká válka za „Civilizaci“ a vleklé boje na Slovensku

Poznámka autora: V textu jsou použity tři druhy písma.                                                  Verze 5/ 27.7.2015

První „Normální“ jimž se uvádí fakta vztahující se k dotyčné osobě.

Druhé „Italic“ jimž se citují rozkazy a citace zúčastněných osob.

Třetí „Malé“ jimž se uvádí historické pozadí a fakta nebo autorovi poznámky.  

      Narozen v obci Dobrovici, v okresu Mladá Boleslav dne 15. května 1896 rodičům Josefu Brožovi a Lidmile Brožové, rozené Čumpelíkové v Rakousko-Uherské monarchii. Byl nejmladším ze čtyř sourozenců, měl dvě sestry, Marii (1890) a Lidmilu (1894?) a jednoho bratra Miroslava (1892).

Jeho otec Josef byl vyučen obuvníkem, v Dobrovici si už jako dobře zaopatřen pořídil obchod s Reality a po mnoho let zastával úřad starosty v Dobrovici. Otec Josef narozen 19. února 1860 v Dobrovici. Maminka Lidmila se narodila 25. října 1865. Oddáni byli 25. listopadu 1889. (Datum sňatku bylo pečlivě plánováno, shoduje s datem sňatku Josefova otce a maminky.)

Dědeček se jmenoval František Brož a byl též vyučen obuvníkem, narodil se 23. srpna 1815 ve Vinařicích. V roce revolučním roce 1848 přichází do Dobrovice kde si kupuje dům při cestě do obce Hložek za strouhou a právo měšťanské. Byl velké, urostlé postavy tmavovlasý a modrooký. Jeho syn Antonín (strýc Miroslava) mu byl velice podobný. Zemřel v roce 1879. Babička Marie rozená Cáháková z Jizbic, narozená 28. května 1823, dožila se 90 let, zemřela v roce 1913. Oddáni byli 25. listopadu 1851. Měli spolu čtyři děti, dva syny a dvě dcery. Nejstaršího Antonína (narozen v roce 1854), poté Josefa (otec Miroslava), Františku a Marii.

Nejprve Antonín navštěvoval obecní školu - 5. ročníků v Dobrovici a následně měšťanskou školu - 4. ročníky taktéž v Dobrovici.

O prázdninách jezdil Antonín na letní Handl (studijní pobyty) do města Raspenava (německy Raspenau).

„Jít na Handl“ výraz znamenal posílat české děti na studijní pobyty do pohraničí jehož obyvatelstvo bylo většinou německé národnosti. Zde se měli naučit německému jazyku, jenž je by jim poskytl lepší vzdělání na Rakouských vyšších školách a lepší pracovní příležitost (státní úředník, v armádě a podobně). Děti se posílali buď na prázdniny nebo i na celý školní rok či několik školních let, v tomto případě na prázdniny jezdili domů.

V letech 1911 – 1914 studoval na Královské střední hospodářské škole v Roudnici nad Labem, již ukončil maturitní zkouškou 21. června 1914.

Poté necelý rok pracoval jako hospodářský adjunkt (hospodářský pomocník – hospodářský úředník). na Dobrovickém zámku v přidruženém statku hrabat Thurn-Taxisů.

Antonín byl vysoké štíhlé postavy, měřil 182cm, měl kaštanové vlasy a hnědé oči.

Velká válka

Na začátku nového tisíciletí se schyluje k světové válce, která si má vyřídit s okolními státy nevyřízené účty. Jde především o územní zisky a neomluvitelné urážky mezi velmocemi. Dále válečný požár rozdýmala snaha „Uvědomělých“ lidí bojujících za samostatnost svých národů. Tak došlo k incidentu nazývaný „Sarajevský atentát“. Děti arcivévody Františka Ferdinanda d'Este a jeho choti hraběnky Žofie Chotkové byli tak prvními sirotky ve „Velké válce za civilizaci“.

(Děti byli tři, arcivévodkyně Žofie *24.7.1901 Konopiště †27.10.1990 Thannhausen, arcivévoda Maxmilián *29.9.1902 Vídeň Belvedere †8.1.1962 Vídeň a arcivévoda Arnošt *27.5.1904 Konopiště †5.3.1954 Štýrský Hradec)

Na začátku roku 1915 dostal Antonín předvolání k odvodní vojenské komisi. Odveden byl dne 18. března 1915 v Mladé Boleslavi.

Dne 8. dubna 1915 narukoval dobrovolně do Rakousko-Uherské armády k 10. zeměbraneckému pěšímu pluku (Landwehr infanterieregiment Nr 10.) původně posádkou v Mladé Boleslavi. Antonín Brož byl zařazen ke 4. rotě náhraního praporu (Ersatz bataillon). Stal se jedno-ročním dobrovolníkem.

K.K. Landwehr-Infanterieregiment Jungbunzlau Nr.10  (LwIR 10) –  C. a K. Pěší pluk Landwehru č. 10

Pluk byl založen v roce 1889. Mírová dislokace pluku v roce 1914 byla pro velitelství pluku a I a II. prapor Jungbunzlau, III. prapor Turnau. (V současnosti Mladá Boleslav a Turnov v České republice). Pluk byl součástí 52. Landwehr Infanteriebrigade, 26. Landwehr Infanterie Truppendivision, IX. Armeekorps (52. pěší brigáda Landwehru, 26. pěší divize Landwehru, IX. armádní sbor).

Pluk byl určený pro frontu v Haliči proti Rusku. Velitel pluku v srpnu 1914 byl Oberst Viktor Meisel.
Národnostní složení pluku bylo z 95% České, z 5% se skládalo z ostatních národností monarchie. Doplňovací obvodem byl Jungbunzlau a Turnau. Barva výložek a plukovního vyložení byla trávově zelená (Grasgrün), barva knoflíků stříbrná s číslem 10.

V letech 1915 – 1918 bylo posádkovým městem ersatz Baonu Landwehrinfanterieregimentu Nr 10. Tyrolské město Wattens - Walens. Za války měly všechny pluky změněné posádkové města, německé v Čechách, české v Tyrolsku a podobně, z důvodu minimalizovat dezerci a vztah k rodině a příbuzným.

Kasárna K.K. Landwehr-Infanterieregiment Nr.10 v Mladé Boleslavi dnes,

z celého areálu zbyla jen tato přední budova, ostatní padli za oběť nové „moderní“  výstavbě.

Jednoroční dobrovolníci - Einjährig Freiwillige byli mladí muži, kteří dosáhli určité společenské a finanční úrovně (rodičů) a vzdělání. Na své náklady si pořídili důstojnickou výstroj (uniforma, kůň, sedlo, krmivo…) rok sloužili v armádě v hodnosti Kadett.

Po roce služby je čekali kvalifikační zkoušky. Pak mohli pokračovat ve své aktivní službě v armádě nebo mohli býti převedeni do zálohy (rezervisti – záložní důstojníci). Po absolvování této zkoušky byli povýšeni do hodnosti Probe-Fähnrich (Praporčík ve zkušební době). Po další službě byli teprve jmenováni do hodnosti Fähnrich (Praporčík) (na rozdíl od těch, kteří byli vyřazeni z Kadetní školy v hodnosti Fähnrich). Ti kteří byli přeřazeni do zálohy (rezervy), po složení kvalifikační zkoušky, automaticky po uplynutí určité doby dosáhli hodnosti Fähnrich v záloze (v rezervě). V mírové době bylo běžné pro důstojníky, uchazeče z Kadetní školy a pro jedno roční dobrovolníky po dosažení hodnosti Fähnrich, že po dvou letech služby byli povýšeni z pravidla automaticky do hodnosti Leutnant (Poručík).

Na počátku roku 1915 byli stanoveny nové předpisy pro výcvik jednoročních dobrovolníků. (Před válkou byla vyžadována úroveň vzdělání od jednoročních dobrovolníků Realschule (Reální škola) a Gymnasium, byla po vypuknutí války snížena na Mittelschule (Střední škola).) Odborné vzdělání jednoročního dobrovolníka se lišilo v závislosti na druhu zbraně, u které je uchazeč zapsán.

Náborovou kampaní zaměřenou na jednoroční dobrovolníky, bylo přislíbeno snadnější a rychlejší získávání poddůstojnických a důstojnických hodností, podmíněné úspěšným absolvováním různých kurzů.

Pro pěchotu bylo prvních šest týdnů praktického vojenského výcviku. Druhých šest týdnů ve škole pro rezervní důstojníky, kde největší úsilí bylo kladeno na praktickou stránku přípravy, teoretická přípravy je snížena na minimum.

V třetí části ti, kteří byli úspěšní v druhém vzdělávacím kole, byli povýšeni na Offiziersanwarter (Důstojník čekatel) a byli vysláni do posádkového města jako pomocníci instruktorů. Ve čtvrté části ti nejlepší byli začleněni přímo do Marschbataillion (Náhradní pochodový prapor – který doplňoval bojové prapory pluku na frontě). Zbytek mužů než se dostal do bojových jednotek, podstoupil další čtyři týdny trvající praktický výcvik a zároveň byl zaměstnán jako pomocníci instruktorů.

V praxi byli jednoroční dobrovolníci po dvou až třech měsících vojenského studia povýšeni do hodnosti Korporal (Desátník) a za dalšího půl roku na Kadettfeldwebel (Kadet s hodností Šikovatele).

Jako znak jednoročních dobrovolníků nosili na koncích rukávů našité černožluté pásky. Toto označení nosili dokud nedosáhli hodnosti důstojníka. Výložky však nosili podle své aktuální hodnosti.

Dne 15. dubna 1915 nastoupil Antonín k základnímu vojenského výcviku v Mladé Boleslavi. Do července 1915 pravděpodobně Antonín zde v Mladé Boleslavi absolvoval celý základní výcvik. Později (nejpozději začátkem léta) byl poslán do Wattens v Tyrolsku, které bylo od roku 1915 přechodným posádkovým městem 10. zeměbraneckého pěšího pluku.

Pluky z Rakouska měli přechodné posádkové město v Čechách a v Uhersku, České pluky v Rakousku a v Uhersku.

Zde v Rakousku v Innsbrucku absolvoval školu pro záložní důstojníky.

Dne 26. srpna 1915, asi po osmi týdenním pobytu ve škole pro záložní důstojníky je povýšen na Desátníka – Korporal. Stává se velitelem družstva – Trupp. Dne 23. září 1915 posílá pohlednici se svou třídou budoucích důstojníků, pravděpodobně z Innsbrucku^.

„Drazí Přijměte srdečný pozdrav. Jsem zdráv a mám se dosti dobře. S dovolenou nevím ještě jak to dopadne.

Prosím Vás pošlete mi ty věci a kožené kamaše. 

A. Brož 10 Lir 4 ers. kompanien“ 

K tomu je z boku připsáno neznámým pisatelem červeným písmem, pravděpodobně vojenským cenzurantem (důstojníkem) znající Antonínova otce Josefa:

„Srdeční pozdrav Vám pane starosto a ostatním ….(kamarádkám?)“   Poslední slovo je nečitelné, stejně jako podpis cenzuranta. Vojáci a i záložní důstojníci (rezervisti) rukovali k plukům Rakouska-Uherska podle svého trvalého bydliště. Byli přiřazeni k pluku podle takzvaného doplňovacího vojenského obvodu. Tak se zvláště v zeměbraneckých plucích mohli setkat sousedi - vojáci i důstojníci.

Dne 16. října 1915 byl z nějakého důvodu zproštěn služby. Ale k 1. prosinci 1915 se hlásí znovu do služby. (Pravděpodobně se jedná o nemoc.) 

Dne 18. prosince 1915 je Korporal Antonín Brož povýšen na Kadeta Šikovatele– Kadettfeldwebel Aspirant. Stává se velitelem čety – Zug.             

Dne 2. nebo 3. února 1916 je Kadettfeldwebel Antonín Brož s Marschbataillion (Pochodový  doplňovací prapor pluku) odeslán na Ruskou frontu do Haliče. Kde velí četě v 10. zeměbraneckém pěším pluku. Pluk bránil pozice u vesnice Čartoryjsk, severně od města Luck.

Dne 9. června 1916 padnul Antonín do zajetí u města Kolky na Ukrajině, v době ruské Brusilovi ofenzívy. Byl odeslán do zajateckého tábora u městečka Dubna ve Voliňské gubernii v carském Rusku.

Kadettfeldwebel Antonín Brož – sedící v levo s kolegy

Alexej Alexejevič Brusilov se narodil 19. srpna 1853 Tiflisu, dnešní Tbilisi v rodině aristokratického důstojníka. Jeden z nejlepších důstojníků a generálů celé 1. světové války. Proslavil se do poslední chvíle utajenou ofenzívou (nejúspěšnější ruská ofenzíva za celou dobu války), která začala 4. června 1916. Hlavní směr útoku byl veden na město Luck. Až po více jak čtrnácti dnech bojů a přisunutí všech záloh dokázali spojené Německo – Rakousko-Uherské jednotky, ruské síly zpomalit a během dalšího měsíce i zastavit. Ruské jednotky zajaly v té době asi 350 000 Německých a Rakousko-Uherských vojáků.

Po bolševickém převratu se Brusilov připojil k bolševikům a výrazně jim pomohl v občanské válce proti Bělogardějcům a československým legiím (ty v létě 1917 bojovaly pod jeho velením u Zborova, kde jim vyslovil pochvalu). Zemřel 17. března 1926 a bolševici mu vypravili státní pohřeb se všemi vojenskými poctami.

Od 1. srpna 1916 pracoval Antonín pro Všeruský zemský svaz jako účetní v Rodzilově, s podmínkou vstupu do Československého vojska. Důvodem jeho práce ve Svazu byla pravděpodobně jeho rekonvalescence po zranění (Rodzilov – Radziłów ve východním Polsku).

 V mezidobí od jeho zajetí do jeho nástupu v Rodzilově se setkává Antonín s bratrem Miroslavem Brožem, který v této době pracuje ve Svazu československého spolku na Rusi v Kijevě. (Miroslav Brož pracuje od 18. července 1916 pro vojenské oddělení Svazu československého spolku na Rusi – číslo rozkazu 71.)

Pravděpodobně se s ním jeho bratr Miroslav Brož  (Starodružnik, příslušník České Družiny) spojil krátce po Antonínovu zajetí. Pomohl mu ze zajateckého tábora nebo nebo cestou do zajateckého tábora (nemocnice). Pravděpodobně byl v zajateckém táboře Darnica u Kijeva, kde se mu povedlo kontaktovat Československý spolek na Rusi.

Zajatcům běžně trvalo i rok od podání žádosti v zajateckém táboře, do vstupu do Československé legie. Důvodem byla liknavost a germanizace carských úředníků a důstojníků.

Z jednoho dokumentu z 20. září 1920 z Červeného kříže je přibližně patrné kde a kdy v Rusku pracoval.

„Vzhledem k jeho tehdejší rekonvalescenci, jako prozatímně neschopný řadové služby, byl doporučen Svazem do služby Všeruskému zemském svazu a nastoupil službu jako účetní v Radzivilově.

Jako organizovaný odváděl po dobu služby správně národní daň.

Kapitán Jindřich Schwippela , bývalý pokladník Svazu Československého spolku na Rusi“

Z dalšího dokumentu z 22. listopadu 1922 je patrný průběh jeho legionářské služby.

„Byl přijat 1. srpna 1916 svazem č. s. spolku na Rusi „na poruky“ s podmínkou vstupu do vojska.

Vzhledem tehdejší k jeho rekonvalescenci, jako prozatímně neschopný řadové služby, byl doporučen Svazem do služby Všeruskému zemském svazu a nastoupil službu jako účetní v Radzivilově.

Ve službě této setrval až do obsazení Ukrajiny německým vojskem.

Následkem stávajících poměrů bylo spojení s č. s. vojskem přerušeno.

1. října 1918 vstoupil dobrovolně do Kornilova č. s. batalionu ve Stavropoli na Kavkaze a sloužil u jízdní hlídky batalionu až do návratu tohoto do vlasti.“

Rodzilov – Radziłów je dnes polské město na severozápadě Polska u hranic s Běloruskem a Litvou.

Stavropol bylo vstupní branou do Kavkazkého pohoří. Leží na sever od pohoří Kavkaz, zhruba uprostřed mezi mořem Černým a Kaspickým, dnes je stále součástí Ruska.

Na jaře 1918 se Antonín spolu s několika kolegy a ruskými vojáky přesouvá podél Dněpru na Kavkaz do Stavropoli.

Na konci roku 1917 a začátkem roku 1918 se v Rusku děli obrovské politické změny.

V důsledku toho spojené armády Rakouska-Uherska a Německa lehce obsadili značnou část evropské části Ruska.

Od roku 1916 byla Ruská společnost v totálním rozkladu. Nejprve takzvaná únorová revoluce 1917 v jejímž důsledku odstoupil car Mikoláš II. Místo něho vznikla v Petrohradě takzvaná Prozatímní (Dočasná) vláda v čele s Kerenským v březnu 1917. Pozdější pád této vlády zakončenou bolševickou revolucí v čele s Leninem v říjnu 1917 zavinily totální rozpad armády. Německé a Rakousko-Uherské jednotky postupovali nikým neobtěžovány do nitra Ruska. Lenin a jeho štáb se chtěli vypořádat s vnitřním nepřítelem – se stoupenci cara. Proto s  Císařským Německem a Rakousko-Uherskem začali Bolševici na konci roku 1917 vyjednávat o míru. Nejprve bylo 15. prosince 1917 podepsáno příměří a zastaveny boje. Takzvaný Brestlitevský mír byl podepsán 3. března 1918 a přinesl Centrálním mocnostem možnost ukončit vleklé boje na východní frontě a jednotky poslat na jiné bojiště. Centrální mocnosti získali také mimo jiné celou Ukrajinu a její obilí. (Což bylo velice důležité z důvodu nedostatku potravin v Německu a hlavně Rakousku-Uhersku.) Celkem územní ztráty Ruska dosáhli 1 miliónu km². Šlo o území od Finského zálivu v Baltském moři až k Černému moři (Část Finska a Polska, Pobaltí, Ukrajinu, Bělorusko a Besarábii.)

Bolševici tak měli možnost se vypořádat s vnitřním nepřítelem, se stoupenci cara a sesazené Prozatímní vlády a pozdějšími Bělogardějci.

Většina generálů z vrchního velení odešla ještě před uzavřením míru na Don (Řeka Don vlévá se do Azovského moře. Azovské moře je uzavřený záliv na severu Černého moře.) ke generálu Kaledinovi, generálové Kornilov, Děnikin, Krasnov a Alexejev. Československé vojsko na Rusi k poslednímu únoru 1918 evakuuje Kyjev a stahuje se do nitra Ruska, na Sibiř.

Podle původních dohod mezi takzvanými Československými jednotkami na Rusi a Bolševickou vládou měli býti legionáři evakuováni přes Murmansk do Francie. Což se malé části i podařilo. Poté se vedení obou stran dohodlo na odsunu na západní bojiště přes Vladivostok. Pak ale z důvodu nátlaku Rakouska-Uherska, které požadovalo repatriaci všech válečných zajatců, tedy i těch kteří vstoupili do Československého vojska na Rusi, bolševici přistoupili k postupnému odzbrojení jednotlivých ešalonů a pak předání Československých vojáků Rakousku-Uhersku nebo jejich posláním do pracovních táborů na Sibiři.

Ale ti to rozhodnutí bolševiků neakceptovali a vojensky proti bolševikům vystoupili.

Z důvodu přítomnosti nepřátelských vojsk (Rakouska-Uherska a Německa na straně jedné a bolševických vojsk na straně druhé) ztratil Antonín kontakt se Svazem československého spolku na Rusi a Československým vojskem na Rusy.

Dne 14. října 1918 je Antonín zařazen do takzvaného Kornilova praporu, kde je přiřazen k jízdní hlídce – průzkumného oddílu. Stalo se tak pravděpodobně ve Stavropolu. Kde se zúčastňuje bojů na Kavkaze a Krymu spolu s Kozáky Bělogardějské armády - Dobrovolnická armáda generála Antona Ivanoviče Děnikina.

Velitelem praporu byl kapitán Bohuslav Záleský. (Dne 1. ledna 1918 vstoupil Bohuslav Záleský  do Československého inženýrského pluku při Dobrovolnické armádě generála Kornilova. Velel mostnímu oddílu.)

Na jaře 1917 generál Kornilov začal formovat speciální útočné jednotky zvané úderné oddíly - úderný prapor. Počátkem srpna 1917 se název změnil na 1. slovanský úderný pluk (velitel kapitán Něžencev). V květnu 1917 se v úderném praporu objevili i Češi. V haličských Černovicích se rekrutovali z Rakousko-Uherských zajatců. V červenci 1917 bylo Čechů už asi 120, později i více pod velením kapitána Mejstříka. (Po jmenování Kornilova vrchním velitelem ruské armády v roce 1917 vykonávali Češi strážnou službu v jeho stanu.) Příslušníci úderného praporu se nazývali podle svého velitele Kornilovci.

V červenci 1917 se prapor účastnil takzvané Kerenského ofenzívy. V rámci této ofenzívy se odehrála 2. července 1917 i známá bitva u Zborova, kde se chrabře vyznamenala Československá střelecká brigáda.

Generál Kornilov zosnoval v září 1917 takzvaný Kornilovův puč. Ten se však nezdařil a generál Kornilov utekl na Don. Část Českých Kornilovců poté přešla k 4. československému střeleckému pluku, kde z nich byla vytvořena 4. rota a při 12. rotě plukovní hudba. Druhá část přešla z jara 1918 po evakuaci Kyjeva, po převzetí moci bolševiky na Don kde se zúčastnila bojů proti nim. Nejprve pod velením generála Kornilova a poté pod velením generála Děnikinna v takzvané Dobrovolné (Bělogardějské) armádě.

V Dobrovolné armádě se nacházeli ti Češi, kteří se nemohli v Rusku spojit s Československým armádním sborem, protože mezi nimi leželo území ovládané bolševiky.

Na Donu byl na přelomu roku 1917/1918 v rámci Dobrovolnické armády pod velením inženýra Krále a kapitána Němečka, utvořen Česko-Slovenský ženijní prapor. Prapor se například zúčastnil Kubánského ledového pochodu a bojů o Jekatěrinodar (dnes Krasnodar), kde padnul generál Kornilov.

Prvotní název takzvaného „Kornilova praporu“, byl Československý inženýrský pluk (Česko-Slovenský ženijní pluk), později dnem 21. srpna 1918 je přejmenován na Československý samostatný prapor (Česko-Slovenský samostatný prapor). Přejmenován na „Kornilův prapor“ nebo „Kornilovský prapor“ byl neoficiálně až při návratu do vlasti na jaře 1919. V literatuře a v oficiálních záznamech však můžeme nalézt, ale i názvy Československý zvláštní prapor nebo Česko-Slovenský ženijní prapor či pluk.

Generál pěchoty Lavr Georgijevič Kornilov se narodil 18.srpna 1970 v rodině státního úředníka. Po vypuknutí rusko-japonské války se dobrovolně hlásil do boje, jako podplukovník v 1. střelecké brigádě byl nasazený v Mandžusku.

Po vypuknutí první světové války velel Kornilov 48. pěší divizi. Na začátku roku 1915 byl povýšený do hodnosti generálporučíka. Po prolomení ruské linie v okolí Dukelského průsmyku padnul se svou divizí do Rakousko-Uherského zajetí 23.dubna 1915. V červnu 1916 se mu podařilo utéct, za pomoci Českého vojáka z Rakousko-Uherské armády. Další život Kornilovi ovlivnila Únorová revoluce 1917 v jejímž důsledku odstoupil car Mikoláš II. Místo něho vznikla v Petrohradě takzvaná Prozatímní vláda v čele s Kerenským. V březnu 1917 se Kornilov stal velitelem Petrohradského vojenského okruhu, v dubnu se stal velitelem 8. armády a 18.července 1917 byl Prozatímní vládou jmenován za vrchního velitele celé ruské carské armády. Kornilov se však pokusil zasáhnout do politického dění v zemi a vystoupil proti Prozatímní vládě. Byl však 27. srpna 1917 zatčen. Následkem Říjnového Bolševického převratu byl propuštěn a přesunul se na jih Ruska do Donské kozácké oblasti. V prosinci 1917 začal budovat Dobrovolnickou armádu. Stal se velitelem Dobrovolnické (Bělogardějské) armády a zahájil boj proti bolševikům. Dne 31. března 1918 padnul v boji o Jekatěrinodar (dnes Krasnodar), byl pohřben v obci Gnadau. Dne 3.dubna 1918 obec obsadili bolševici, tělo generála Kornilova exhumovali, následně veřejně zohavili a nechali spálit.

Dne 5. března 1919 prapor přechází od Bělogardějské dobrovolné armády pod velení Francouzké armády, konkrétně pod I. Armée Navale, 2ème Escadre viceadmirála Jean Francois Charles Amet, *1861, †1940 (Fracouzké válečné námořnictvo).

Francouzsko-Britsko-Řecká intervence začala v létě 1918 proti Centrálním mocnostem po uzavření Brestlitevského míru a po ukončení bojů na podzim 1918 s Německem a jeho spojenci (Rakousko-Uhersko a Turecko). Dohoda (Francie, Británie, USA) podporovala aktivně Dobrovolnickou armádu.

Pod Francouzi bojovali například v součinnosti s dělovým člunem Scarpe (křižník Skarp) a v součinnosti s 175. francouzským pěším plukem. Velitelem 175. francouzského pěšího pluku byl plukovník Truson.

Na přelomu března a dubna se prapor spolu s Francouzi účastní obrany města Mariupol na břehu Azovského moře. Poté je prapor přemístěn počátkem dubna do Sevastopolu (pravděpodobně lodí Francouzy). Sevastopol v té době byl prakticky obklíčen bolševiky.

Dne 19. dubna 1919 vypukla na lodích Francouzské 2. Eskadry vzpoura námořníků. Která nakonec zapříčinila konec francouské intervence v jižním Rusku.

Mezi 22. a 27. dubnem 1919 byl v Sevastopolu oddíl naloděn spolu s francouzským 175. pěším plukem. Dne 27. dubna 1919 v 19. hodin loď   vyplula ze Sevastopolu Sevastopolu Rudým. Bylo rozhodnuto o odsunu – evakuaci Československého Kornilova praporu do Československa přes Rumunsko.

Velitel Kornilova praporu kapitán Záleský se k tomu vyjadřuje takto.

„Po vyklizení Krymu na vlastní žádost oddíl evakuován do Rumunska, kde byl výborně přijat, zásoben oblekem i transportován na Slovensko.“

Dne 30. dubna 1919 dopluli k rumunsk0mu přístavu Konstanta, kde druhý den 1. května 1919 ráno přistáli.  Během 1. a 2. května 1919 probíhalo překládání materiálu a vojáků z lodi na loď Sádko. To bylo ukončeno druhý den 2. května 1919 a loď odplula směrem k ústí Dunaje. Dne 4. května 1919 byli v Galati. Dne 10. května 1919 odjeli z Galati po železnici do Bukurešti, kam dorazili o dva dny později tedy 12. května 1919. Dostavili se k nim zástupci Československé vlády a obdrželi novou výstroj. Koncem května v Bukurešti složili přísahu do rukou Československého zástupce.

Antonín Brož byl s oddílem evakuován 31. května 1919 transportem č.17 z Bukurešti směrem na Košice. Kam přijíždí s praporem 6. června 1919. Prapor je přidělen veliteli Karpatské skupiny generálu Destremeaovi.

Po příjezdu na Slovensko se prapor zapojuje do bojů s Maďary o někdejší část Uher – Slovensko jako velitel čety Kornilova praporu.

Dnem 1. června je Antonín Brož veden u Československého vojska na Slovensku, kde bojuje jako velitel čety u Kornilova praporu do poloviny července 1919, kdy je s Maďary domluveno příměří. <span style="font-family: " times="" new="" roman";="""" "times="""" cs;="""""" ar-sa;"="">Pravděpodobně jako velitel jízdního oddílu.

Více informací o cestě Kornilova praporu do vlasti a následných bojů v Nevyhlášené válce o Slovensko v roce 1919 jsou v článku Cesta Kornilova praporu ze Sevastopolu do Vlasti v roce 1919.

Nevyhlášená válka s Maďarskem probíhala v několika vlnách od listopadu 1918 do června 1919. V celém konfliktu šlo o obsazení čí ovládnutí Slovenska (Horních Uher), které nepřetržitě od roku 1699 patřilo Maďarsku (Uhersku). V Maďarsku se během této doby vystřídali tři vlády, první sestávala z válečných politiků, druhá komunistická v čele s Bélou Kohnem a třetí monarchistická admirála Horthyho.  Maďaři na konec pod politickým a vojenským nátlakem vítězných velmocí v čele s Velkou Británií, Francií a USA 24. června 1919 kapitulují.

Prapor je v červenci 1919 stažen ze Slovenska a je dočasně umístěn v kasárnách v Olomouci.

„Raport

Praporčík Veselý Bohuslav, vyslaný v Olomouci informovati se o stavu Kornilovského oddílu pod velením prap. Záleského, hlásí:

Oddíl organizován ing. Králem v prosinci 1917 v Rostově na Donu na rozkaz generála Kornilova čítal okolo 500 dobrovolníků. Základ tvořila část bývalého Slovanského pluku, sestávající s Čechů, Srbů a Rusínů.

Po úkladném zavraždění ing. Krále, převzal velení pluk. Pavlovič (Srb) po něm pak pl. Ušan a později Pisarenzo. Oddíl vykonával službu tělesné ochrany při gen. Kornilova a Alexějevu.

Po převzetí velení Dobrovolnické Armády gen. Denikinem, Kornilovský oddíl rozformován a utvořen Český dobrovolnický oddíl.

Velením pověřen prap. Záleský.

Oddíl zúčastnil se aktivně prvního i druhého Kubánského pochodu, pochodu Stavropolského a Hariopolského (Mariopolského) a francouské okupace Krymu.

Po vyklizení Krymu na vlastní žádost oddíl evakuován do Rumunska, kde byl výborně přijat, zásoben oblekem i transportován na Slovensko, kde přidělen na úsek pluku Sokola.

Výzbroj jeho doplněna o kulomety, jež však byly po odeslání jeho do vnitrozemí opět odebrány.

Nyní nachází se oddíl v posádkové nemocnici č. 2 v karanténě.

Na rozkaz prap. Záleského, však karanténa se nedodržuje i oddíl denně cvičí, neboť zdravotní stav za uplynulé tři měsíce byl výborný, což osvědčeno lékařem, který se při oddílu nachází.

Morální stav vojáků je výborný i bylo jich použito na přání vel. skupiny na Slovensku jako agitátorů, ku pozvednutí nálady mezi demoralizovaným vojskem domácím. Jak jsem uznal z rozhovoru s jednotlivci, činí oddíl dojem dobře disciplinovaného, uvědomělého vojska na úrovni vojska našich v Sibiři. Většina je dekorována kříži sv. Jiří a odznaky Kubánských pochodů.

Důstojníci počtem 17, žijí ve výborném souladu s mužstvem a jsou roztrpčeni zadržením jich v karanténě, o které se vyjadřují, že je karanténou politickou.

Oddíl čítá 167 mužů, z nich 15 jízdních rozvědčíků a projevil přání po několika denní dovolené nastoupiti službu v poli.

Praporčík Veselý“

Odpověď:

„Vojenská kancelář prezidenta republiky   

V Praze dne 27. července 1919.

Generální inspektorát Čs./vojsk

V Praze

Pan prezident republiky vzal na vědomí stížnost Kornilovského čs. Praporu proti zadržení jeho v Olomouci, a přeje si, aby prapor nebyl zadržován déle, než je toho z vojenských důvodů nezbytně třeba.

Za náčelníka vojenské kanceláře prezidenta republiky                                                       Podplukovník Rezkola“

Nakonec prapor v srpnu 1919 vykonal přehlídku v Praze.

Fotografováno na Mánesově mostě.

Za dobu služby u Kozáků na Kavkaze u Kornilova českého praporu je poddůstojník Antonín Brož vyznamenán Křížem svatého Jiří IV. stupně v roce 1918.

Poznámky:

Kříž svatého Jiří IV. stupně je vyznamenání za statečnost před nepřítelem. Obdoba německého železného kříže 1914 nebo 1939.

Ze zbytku Kornilova praporu byl vytvořen 10. hraničářský prapor.

Na svých uniformách na levém rameni nosili umrlčí lebku - tzv. Adamovu hlavu, na znamení toho, že se nikoho a ničeho nebojí. Pod Adamovou hlavou měli ještě v azbuce psaný nápis „Kornilovci“ a zkřížené meče.

O morálce českých Kornilovců svědčí i tato píseň: “Kornilovců roty jdou, prapor jim vlá nad hlavou. Kornilove slavný reku, veď nás Čechy do útoku, chcem se bít za Rossiju, za Čechiju i zemřít... Bohdá my se s ním probijem do Prahy, až vyhrájem s Kornilovem nad vrahy...”

Zajímavý je i vztah prezidenta Masaryka k příslušníkům takzvaného Kornilova praporu.

Masaryk je neměl v lásce z důvodu, že bojovali bez jeho vědomí a příkazu jako česká jednotka nejdříve s generálem Kornilovem a poté i s generálem Děnikinem za zachování monarchie, Carské monarchie, což Masaryk jako nový představitel demokratického státu nesnesl.

A proto na působení vojáků u jednotek generála Kornilova za první republiky bylo Uvaleno informační embargo, které pokračovalo až do dob nedávných.

Destremea byl francouzský generál z francouzské vojenské mise v Československu – vojenská výpomoc novému státu. Většina vyšších důstojníků Československých legií ve Francii byli Francouzi.

Zdroje:

Vlastní archiv

Vojenský ústřední archív Praha - www.vuapraha.army.cz - Fond Osobních spisů

Nevyhlášená válka, Dušan Tomášeka, 2005, ISBN 80-8628-68-6

Za svobodu V. kniha, Otakar Vaněk, Vojta Holeček, Rudolf Medek a spol., 1929 Praha, ISBN není uvedeno

https://www.valka.cz/

https://www.wikipedia.org/

https://cs.wikipedia.org/wiki/

https://en.wikipedia.org/wiki/

https://www.reflex.cz/Clanek5803.html

https://www.71mpr.army.cz/historie.html

https://de.wikipedia.org/wiki/Hamburg-Amerika-Linie 

https://www.history.navy.mil/photos/sh-usn/usnsh-a/id3006.htm

https://www.maritimematters.com/amerika.html 

https://www.theshipslist.com/ships/lines/hamburg.html

https://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/T3181_02.htm

https://vojenskaakademiehranice.ic.cz/index.html

https://www.olympic.cz/

https://www.udernici.cz/

https://www.71mpr.army.cz/

https://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/stena/237schuz/S237011.htm

https://www.cechoslovaci.cz/index.php?id=domu

https://www.rehurek.cz/

Foto:

Vlastní archiv (Rodinný archiv)

Vojenský historický ústav - Armádní museum Praha Žižkov

Archiv rodiny Rezků (Dobrovice)